Český stát patřil ve středověké Evropě mezi nejsilnější státní útvary. Kromě Čech a Moravy k němu průběžně patřily i rozsáhlé oblasti dnešního Německa, Polska, Rakouska, Maďarska. Jeho moc dosáhla až k Jadranu a Baltu. Synové a dcery z rodu českých knížat a králů byli jedni z nejžádanějších v evropské sňatkové politice. Čeština se za některých panovníků stala úřední řečí, jazykem literárním, jazykem vzdělanosti, vyšší kultury a diplomacie nejen v Čechách, na Moravě, ve Slezsku a v Lužici, ale také v Německu, Uhrách, v Polsku a dokonce i v Litvě, na Bílé Rusi a Ukrajině.

Od 12. do 17. století stáli po boku českých králů jako první rod v zemi mocní Vítkovci, páni erbu růže, kteří tak ovlivňovali chod celého státu.

Zakladatel rodu byl Vítek I. z Prčice

Patrně první zmínka o jeho rodu je v Dalimilově kronice, která připomíná bitvu svedenou roku 1109 knížetem Vladislavem s míšeňskými Srby:

„Ot tohoto bogie rozie nahoru pogide,
len mie mluwity, kako ten rod sslechetny vznyde“.

Za doby císaře Karla IV. se Vítkovci podílejí na budování českého království. Jejich obnovenou loajalitu a státotvornost popsala po bitvě u Kresčaku pozdější staročeská píseň:

,, Tu črvená róže ktvieše,
majíc rubínovo stkvěnie.
Jádro jejie podle chtěnie
z arabského zlata stkvieše
…ta róže tak osvetla
jakž při lvu vždy věrně kvetla.“

Když roku 1611 Petrem Vokem z Rožmberka vymřela poslední (a z hlavních větví nejsilnější) větev Vítkových potomků, jako by se začal naplňovat smutný osud českého národa, jak ho verši předpověděl při Petrově pohřbu Šimon Lomnický z Budče:

,,po odjití té přeslavné růže, že se bude díti, čím dál vždycky hůře“

Kazatel pak na znamení vymření rodu přelomil dřevěnou tabulku s namalovanou červenou růží a shodil ji z kazatelny.

Jako by oba tušili, k čemu v Čechách dojde po Bílé hoře…

Původní dvorec – hradiště Vítka I. z Prčice stával v místech dnešního Vítkova náměstí v Prčici, kde je dnes kostel sv. Vavřince. Dokládají to výsledky architektonického průzkumu, při kterém bylo zjištěno románské zdivo ve zdech a lodi kostela, stavební prvky ve sklepení (dvou domů proti kostelu), průzkum probíhající při rekonstrukci náměstí a průzkum prčického a sedleckého kostela.

 Jedinou dochovanou kamennou stavbou v Prčici je románský hranolový jednolodní kostel, který býval zakončen buď půlkruhovou apsidou, nebo hranatým presbytářem pro oltář. O jaký typ šlo       v Prčici, se zatím nepovedlo určit. Právě tento typ kostela s obrannou věží byl na většině důležitých hradišť a byl vyhrazen panovníkovi a kastelánovi. Kostel měl tehdy význam nejen duchovní, ale         i obranný, jako útočiště pro zbrojný lid i obyvatele. Na nejvyšším místě a nejblíže kostelu patrně stálo sídlo kastelána, velmože Vítka I. z Prčice (tzv. akropole). Ze sídla velmože vedla kamenná úniková chodba. Sídlo velmože však mohlo být i na jiném místě. Odsud postupovala zástavba směrem k potoku, k tzv. bažinám. Za bažinami, směrem na jih přes bažiny (tehdy ale možná odvodněné) stával druhý kostelík s osadou, ze které později vznikla Sedlec.

Vedeni láskou a hrdostí k české zemi a její historii, ale i lítostí nad pobělohorským traumatem národa, chceme ukázat na rod pánů erbu růže původem z Prčice, který si zaslouží nejvyšší místo v českých dějinách. Chceme ukázat naší i zahraniční veřejnosti, jak žili potomci Vítka I. z Prčice, jejich zásahy do našich dějin, předvést i v replikách, jak to zde v jejich době vypadalo. Vyzdvihnout, že byli pravými Čechy hrdými na svůj rod a na svou zem. Proto zde, vzdušnou čarou zhruba 600 m od jádra bývalé tvrze Vítka I. z Prčice, chceme vytvořit i Nový hrad (Novum castrum) a uctít tak památku našeho nejslavnějšího šlechtického rodu.

Poděkování příznivcům

Chceme poděkovat Vám všem, kteří nám po léta pomáháte, přispíváte, pracujete zde nebo za nějakou poskytnutou službu utrácíte svou hotovost. Bez Vás všech bychom Vítka I. z Prčice a jeho výjimečný rod z „prachu zapomnění“ (Palacký) do povědomí veřejnosti sami vrátit nedokázali.

Petr Kroužil – Vítek z Prčice starší z rodu Vršovců a Keltů